Coming out I

Odehrává se na jaře 1998.

Jak už jsem psal jinde, trvalo mi skoro do 24 let, než jsem si plně přiznal, že mě přitahují chlapi. Žil jsem už více než půl roku sám v malém městě, daleko od rodiny. V tom městě akorát shodou okolností bydlela moje kamarádka ze školy. Zdržovala se tam však jen zřídka, protože ještě studovala.

Když jsem si tedy uvědomil, jak to se mnou je, začal jsem odpovídat na inzeráty (tehdy ještě ve specializovaných časopisech) a sám také inzeráty podával. A tak jsem jednoho víkendového dne vyrazil na první schůzku do Prahy. Bylo to příjemné setkání. Když jsme se rozešli, zjistil jsem, že se mi ten kluk líbí. Že jsem se poprvé v životě opravdu zamiloval. Zároveň mi bylo jasné, že je to jednostranné. Tři hodiny ve vlaku při návratu domů byly mučivé. Jakmile jsem dorazil domů, sedl jsem ke stolu a napsal mu několikastránkový dopis. Sotva jsem dopsal, zavolala mi kamarádka, říkejme jí třeba Maruška, zda nechci přijít na návštěvu. Byl jsem nadšen, protože jsem byl plný emocí a potřeboval jsem se svěřit. Maruška měla moji plnou důvěru, a tak jsem se rozhodl, že bude první, komu svěřím své tajemství. Na rozdíl ode mě je sice věřící, ale neobával jsem se, že mě odsoudí.

Tedy, zavolala Maruška. Já jsem popadl dopis (a zapomněl nalepit známku) a upaloval za Maruškou. Cestou jsem dopis hodil do schránky. Maruška byla doma sama. Uvařila mi čaj a šli jsme si sednout do obýváku. Chvíli jsme povídali. Tedy, povídala hlavně ona. Já jsem při tom přemýšlel o tom, jak začnu s tím, co mám na srdci. Nakonec mi pomohla sama otázkou: „Přemýšlel jsi někdy o tom, že by ses nikdy neoženil?“ Ona to řekla úplně z jiného důvodu, svého osobního. Mně se to však náramně hodilo. A tak jsem začal. Lezlo to ze mě jako z chupatý deyk, chodil jsem jako kolem horké kaše a třásl se mi hlas. Skoro jsem se rozbřečel. Už ani nevím, co jsem vlastně povídal. Reagovala skvěle: „Už nemusíš nic povídat. Já ti rozumím. Nic si z toho nedělej. Já jsem si to už stejně myslela. Kdykoliv budeš chtít, tak si o tom můžeš se mnou popovídat.“ Byla to pro mě v tu chvíli obrovská úleva. Skvělý pocit z toho, že mám tak úžasnou kámošku. A tak jsme povídali ještě dlouho do noci.

Ale pak nastal pracovní týden a já jsem byl opět sám. V práci mi bylo mizerně. Jedna hodná kolegyně, stará asi jako moje máma, si toho všimla. Řekl jsem, že se o mě pokouší nějaká chřipka. Nebyla to samozřejmě pravda. Celý týden jsem čekal na odpověď, a nic. Mohla za to moje roztržitost, když jsem zapomněl nalepit tu známku. Tím se moje čekání samozřejmě prodloužilo, protože dopis došel adresátovi se zpožděním. Snažil jsem se mu volat (tehdy mobily teprve začínaly a nebyla to taková samozřejmost jako dnes), ale marně. Nedovolal jsem se.

To už se blížil konec týdne. V pátek jsem po práci jel k mámě. Byl jsem toho stále plný. A také pevně rozhodnutý, že se jí svěřím, ačkoliv ještě před několika dny jsem si to neuměl představit. Jednak jsem měl už dobrou zkušenost s Maruškou. Zároveň jsem však věděl, že mě máma podrží. Měla mě totiž prokouknutého mnohem dříve, než jsem sám měl jasno. Několik let zpátky mi naznačila, už ani nevím, v jaké to bylo souvislosti, že by mě nebo bráchu nikdy nezatratila, kdybychom přišli s tím, že jsme na kluky. Měl jsem tedy nyní jistotu, že za ní můžu přijít, a pocit, že ta správná chvíle nastala právě teď.

A tak když jsme si večer sami sedli u televize, začal jsem se svěřovat. Už to bylo lehčí než před týdnem s Maruškou. A máma mě nezklamala. A tak jsme si popovídali a poplakali. A já jsem byl šťatný, že mám tak skvělou mámu. Domluvili jsme se, že to řekne bráchovi, až odjedu, ale jinak to dalším příbuzným říkat nebudeme. Bude to zatím jen mezi námi. Zapomněl jsem zmínit, že otec už tehdy nebyl naživu. Takže jsem nepotřeboval řešit, jak to říct jemu. Asi to bude znít hnusně, byl jsem však tehdy docela rád, že tu není. Jako dítě jsem se ho bál. Nevím, jak by tuto zprávu přijal a jak bych mu to vůbec sdělil. Brácha to však vzal úplně v pohodě. Když jsem za týden přijel znova, jen se uculoval.

A jak to dopadlo s tím klukem, do kterého jsem se zabouchnul? V pondělí přišla odpověď. Napsal mi na férovku, že by to nefungovalo. Sice jsem takovou zprávu číst nechtěl, ale zároveň se mi v tu chvíli ulevilo. Dostal jsem jasné sdělení, že si nemám dělat marné naděje, a tak jsem za tím udělal tlustou čáru a vrhnul se do nového seznamování. A to už je další další příběh.

Někdy příště také napíšu, jak můj coming out, který vlastně dodnes zcela neskončil, pokračoval v dalších letech.