Léta tápání

V 15 letech jsem si sice uvědomil, že mě víc přitahují kluci než holky. Ale psal se rok 1989 a já jsem si neuměl představit, že bych měl vztah s chlapem. Onen článek v Rudém právu mi otevřel oči alespoň v tom, že jsem pochopil, co je homosexualita. Nestal se ze mě homofob, jak se občas stává u chlapů, kteří nejsou schopni přijmout své preference. Naopak jsem s těmito lidmi sympatizoval, ačkoliv jsem nikoho z nich osobně neznal a nebyl jsem v té době schopen se s touto skupinou identifikovat. Byl jsem prostě „bisexuál“. Alespoň tak jsem si to tehdy myslel.

V té době jsem taky začal koukat po klukovi z nižšího ročníku. Jak jsem psal jinde, moje snaha co nejvíc ho vidět trvala až do maturity. Za celé tři roky jsem s ním měl jen oční kontakt. Nikdy jsme spolu nemluvili. K tomu, abych ho oslovil, jsem se nikdy neodvážil. Byl jsem v té době velmi nesmělý. Ta nesmělost mi zůstala dodnes, i když už není taková jako dřív, protože přišly v životě chvíle, kdy mi nezbylo než ostych překonat.

Někdy ve třeťáku jsem taky začal řešit to, že většina spolužáků už chodila s nějakou holkou. A já jsem chtěl taky. Tehdy jsem si namlouval, že mě taky holky přitahují. Ale jo, přitahují, ale prostě jinak než chlapi. Tak to ale vidím dnes. Tehdy jsem měl v hlavě zmatek. Na jedné straně jsem nadbíhal klukovi, který se mi líbil, ale na druhé jsem se chtěl vyrovnat spolužákům, kteří randili a spali s holkama.

Možná jsem jednu mohl mít. Poznal jsem ji v tanečních. Původně se mi nijak zvlášť nelíbila. Když však taneční mistr řekl „pánové, zadejte se“, tahle slečna na mě jaksi zbyla. Nebyl jsem z toho nijak nadšený, ale v krátké chvíli se mnou začala konverzovat. Tím mě zbavila trapného ticha, protože jsem v takových chvílích byl vždy nervózní a nedokázal jsem najít vhodné téma k rozhovoru. Prostě se ukázalo, že je to docela fajn baba. Pak už jsem nejraději chodil při pánské volence právě pro ni. A ona zase často pro mě. Začala se mi líbit a myslím, že jsem se líbil i já jí. I když jsem původně do tanečních vůbec nechtěl, nakonec mě to bavilo a chodil jsem tam rád.

Nejdříve se to celé dobře vyvíjelo. Možná bych to s ní nakonec dal i dohromady. Pak jsem však ve své naivitě udělal nějakou blbost, která ji naštvala. A já už jsem to neuměl napravit, i když jsem se pak pár měsíců ještě snažil. Nakonec to dopadlo tak, že ji o prázdninách sbalil jiný kluk. A já jsem to obrečel, když jsem to zjistil. Asi jsem ji opravdu miloval.

Ale čas běžel. Přišla maturita, přijímačky na vysokou a odchod na studium do jiného města, kde jsem bydlel na kolejích. Studoval jsem obor, kde výrazně převládají ženy (i když to kdysi byla práce výhradně mužská). Tehdy jsem na pár let jakoby zapomněl, že mě přitahují chlapi. Asi se kolem mě nevyskytoval žádný objekt, který by přitahoval můj zájem. Škola navíc byla hodně náročná. Měli jsme spoustu seminářů a praktických cvičení. Neustále jsme psali nějaké písemky. Na zkoušky jsme museli biflovat spoustu faktů. Zatímco na střední jsem se nepotřeboval mnoho učit, tady už to bez učení prostě nešlo. Mým hlavním cílem v té době bylo dokončit školu.

Škola byla tedy mým hlavním zdrojem starostí. A pak jsem byl stále sám. A čím dál, tím víc jsem si to uvědomoval a štvalo mě to. Šíleně jsem záviděl každému, kdo se vodil po ulici s holkou. Štvalo mě, že si neumím najít holku a že jsem stále panic. Ale byl jsem pořád nesmělý a s děvčaty jsem to prostě neuměl. Myslím si, že kdybych si tehdy nějakou slečnu namluvil, nejspíše bych se s ní taky posléze oženil a měli bychom spolu děti. Už tehdy jsem věděl, že bych chtěl mít v budoucnu děti. Pár platonických lásek mezi spolužačkami bylo. Snažil jsem se jim nadbíhat, jako tomu klukovi na střední. Na víc jsem se však nezmohl. Myslím, že si ani ničeho nevšimly.

A tak jsem poctivě studoval a byl na sebe stále víc naštvaný, že nikoho nemám. Pět let uplynulo jako voda. Byl jsem pyšný na to, že jsem úspěšně dokončil školu, a našel jsem si práci. Ve svém oboru jsem si v druhé polovině devadesátých let mohl vybírat. Uplatnění totiž bylo široké. Odborníků byl v tomto odvětví velký nedostatek. A tak jsem si vybral práci daleko od domova, v malém, hezkém pohraničním městě, kde mi nabídli i služební byt. Měl jsem tehdy dost zkreslené romantické představy o tom, jak tam je krásně, a proto tam budu krásně žít. Představoval jsem si, jak budu dobrá partie na ženění, jak si najdu konečně ženskou a založím s ní rodinu. A kromě toho tam bydlela shodou okolností moje kamarádka ze školy. Šťastně zadaná.

Zpočátku jsem si to tam skutečně užíval. Město bylo krásné nejen samo o sobě, ale mělo i nádherné okolí. Ve volné čase jsem hodně jezdil na kole a podnikal spoustu výletů. Pak ale přišel podzim. Nastaly sychravé dny a dlouhé večery a já jsem si stále více uvědomoval, že tam jsem sám mezi cizími lidmi. Jsem spíše uzavřený typ člověka a neumím se rychle s každým skamarádit. Sice jsem se občas vídal s kamarádkou, ale ta tenkrát ještě studovala a nebývala často doma. Prostě na mě padla pořádná depka z osamění. Práce mě sice bavila, ale připadal jsem si tam jako ve zlaté kleci.

Tehdy jsem neměl doma televizi, zato jsem večer hodně poslouchal Radiožurnál. Tenkrát tam často bývaly pořady věnované homosexuálním spoluobčanům a jejich životu. Měl jsem spoustu času na přemýšlení. A tak jsem jednoho dne došel do trafiky, překonal stud a zakoupil inzertní časopis pro gaye. Nebyly tam jen inzeráty, ale i různé čtení, které mě oslovovalo. Prostě jsem konečně došel k přiznání, že jsem na chlapy. A začal jsem pomocí inzerátů hledat chlapa.